Leden 2016

Celý život je čekání

30. ledna 2016 v 22:30 | Tamara |  Téma Týdne
"Já čekám celý život." Věta, kterou slyším pokaždé, pokud poprosím někoho o strpení. Vsadím se, že i mezi vámi jsou tací, kteří to poslouchají dnes a denně.

Já také čekám. Čekám, až si budu moct koupit knížku, na kterou se už strašně moc těším. Čekám, až se budu moc podívat na film, kteří mý známí viděli už dávno. Čekám, až se konečně zbavím toho břemene jménem základní škola. A jakožto dychtivý vlastník blogu čekám, až se vaše zvědavé oči propijí tímto článkem až na jeho samí konec a snad pro moje potešení zanecháte nějaký ten pěkný komentář.

Čekám vlastně celý svůj život. O to horší je, že jsem Bookholic.

Čekám, co bude na další stránce.

Čekám, jak dopadne tato kapitola.

Čekám na každou volnou chvíli, kterou budu moci oživit čtením.

Čekám, jakého mého oblíbence nechá autor v další kapitole zemřít..

..a v neposlední řadě čekám, jak příběh dopadne.

Tohle čekání mi dává naději do dalšího dne. Neodpoutává mne od knížky dříve než úplně vypnu a zaručím si plynulou cestu do říše snů. Dává mi pocit, že se nebudu nudit. Takže víte co? Já čekání MILUJU!

Teď můžete napsat nějaký ten komentář, na který tak netrpělivě čekám.. :) Vaše Tamara

Všechno co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské školce - Recenze

29. ledna 2016 v 23:26 | Tamara |  Recenze - knihy
Název: Všechno co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské školce
Originál: Al I really need to know I learned in kindergarden
Autor: Robert Fulghum
149 stran
žánr: Literatura světová - humor

Popis: Sbírka filozofických povídek zamyšlujících se nad každodením životem. Humorně a poučně několikrát přepsaná kniha vhodná na cesty pro svojí šikovně malou velikost. Čtení, nad kterým se baví nejen dospělí, ale i teenageři.


Můj názor: Tuto knihu miluju! Přoznávám, že mi trvalo asi měsíc než jsem ji přečetla. Bylo to však z důvodu, že jsem se chtěla pozastavit nad skvělým poučením a myšlenkách na koncích příběhů. Vřele doporučuji naprosto všem, co mají rádi humor a malé otazníčky vysící ve vzduchu. Robert Fulghum je úžasná bytost a už před třemi lety jsem četla jeho dílo: Opravdová láska. která je stejně dobře napsaná, jako tento bestseller. Proto se můžete vsadit, že neskončím jen u této knihy.

KV: Tuto knihu zařazuji do své výzvy, takže položka 4) - kniha která tě mile překvapila - se
škrtá. :)

Vaše Tamara

Mrtvá nevěsta

24. ledna 2016 v 22:18 | Tamara |  Recenze - filmy

Mrtvá nevěsta
originál: Corpse Bride

režisér: Tim Burton
žánr: animace, filmový muzikál, romantika, fantasy


Příběh: Mladý Viktor, syn obchodníka s rybami si
má vzít Viktorii. Snatěk dohodnut rodinami je ve městě velkou slávou. Viktor je však nervózní a tak ze zkoušky na svatbu uteče. Snaží se vše napravit a tak se učí svůj slib při němž navlíkne prsten na větev vyčnívající ze země. Náhle ho ruka chytne a ze země se vynoří mrtvá nevěsta Emily.
Vezme Viktora do podsvětí a představuje ho všem zesnulým. Viktor ji však nemiluje a snaží se dostat Viktorii zpět. Podaří se mu to? Nebo nakonec zemře taky? To vše se dozvíte v tomto jedinečném a úžasném fantasy příběhu.



Můj názor: Jakožto milovník fantasy příběhů a animovaných filmů je pro mne
Mrtvá nevěsta číslo jedna. Tim Burton, řežisér filmů jako Střihoruký Edward, Alenka v říši divů a jiné, vytvořil úžasný příběh který si sama ráda pouštím při volných chvílích. Nejvíce mne asi baví tvar těl postaviček a různé deformace, aby vynikla jinak normální krása mladých. Film doporučuji nejen pro jeho příběh, ale také úžasný soudtrack. A jako jeden z mála filmů mi zde nevadí český dabing. Kdo ještě neviděl, o dost přichází.

Vaše Tamara

(Ne)šikovnost

14. ledna 2016 v 11:21 | Tamara |  Ostatní
Chci se s vámi podělit o mou včerejší úžasnou hystorku s mojí šikovností.

(před týdnem)
Nevím, jak to máte vy, ale já jakožto bookholik jsem děsně líná a tím pádem děsně nešikovná. I přesto jsem se přihlásila na biologickou olympiádu. (To jsem ovšem nevěděla, do čeho jdu.)

Olympiádu jsem dělala již před dvěma lety. Minulý rok jsem se sice nezůčastnila školního kola, ale byla jsem žhavým kandidátem. Tak jsem si řekla, že svému kralování v této soutěži dám korunku a proto jsem se přihlasila letos naposledy.

"Život ve tmě" to jest název letošního téma. Rozkliknu tedy nabídku vstupních úkolů a mezi různým zkoumáním rostlin jsem našla i nabídku zkoumání dvou živočichů. A jelikož křečka nemám, rozhoduji se pro žížaly. Víte co je zajímavé? Že tam neni ani zmíňka o bookholicích i když jsme převážně noční tvorové.

Jdu tedy za mamkou se slovy: "Mami, koupíš mi křečka?" Samozřejmě se dočkám odpovědi: ne.
Tak to zkouším znovu: "Mami, koupíš mi prosím křečka, aby jsem s ním mohla dělat biologickou olympiádu?" Tak teď už jsem mamku zlomila a ona začíná uvažovat. Samozřejmě hned dodávám: "Budu se o něho starat a nedopadne jako rybičky." (Už jenom z důvodu, že záchod by ho nespláchl.) S tímto argumentem mamka souhlasí se slovy: "Tak když je to kvůli škole." A tak jsem vyhrála nad mamkou v boji za práva zvířat v našem domě. To ovšem není to, co se vám tu pokouším celou domu říct.

Po dopluvě s kamarádkou, že mi půjčí provizorní klec, než si pořídím svou, přijíždím před její dům pod rouškou noci. Můj pocit, že jsem jako mafián vymněňující drogy za peníze podtrhuje fakt rychlé výmněny před její domem. Neboli výmněny klece za slib, že ji vezmem sebou na lyže. Poté se loučím a klec si beru domu. Okamžitě ji stavím na předem vyhraněné místo a sestavuju ji, aby můj Percy (ano, ten Percy) měl kde bydlet. Směsice tunelů a pater zatím však hlasí signály tipu: to neposkládáš ty bídný červe! Nakonec se mi to přeci jen daří! A ouha. Hlavní díl celé skládanky zůstal u kamarádky, takže můj křeček nemá kde bydlet.. hmm, lavor je taky dobrý domov.

ps: Můj Percy mi dnes v noci utekl. Asi se vydal na nějakou výpravu a vrátí se, až bude chtít, nebo bude mít hlad.. Ostatně stejně jako ten náš knižní.. :) Máte také příhodu s vaší šikovností? Pochlubte se!

Vaše Tamara

Tipy na všechno možné

11. ledna 2016 v 17:34 | Agnes |  Ostatní
Zdravím a omlouvám se, že během minulého týdne moc článků nebylo, ale nějak nebyl čas a tak jsem teď tady a pokusím se to nějak napravit. Mám připravenou recenzi na Marťana, ale ještě na ní něco musím dodělat, takže bude nejdřív ve čtvrtek. Vlastně ani nevím, jak tenhle článek začít, ale chtěla bych, aby byl užitečný a tak vám doporučím pár věcí z každé kategorie.
1. Písničky
Jakožto člověk posedlý hudbou mám potřebu neustále hledat něco nového na poslouchání, takže jich tu bude poměrně dost.

Tuhle písničku jsem objevila někdy během minulého týdne na spotify, ani nevím, proč mě vlastně zaujala, ale nejspíš příjemnou melodií.

Další písnička, já jsem jí využívala v létě, když jsem se (světe div se) snažila chodit běhat, je rytmická a dobře se u ní cvičí.


Tuhle jsem našla díky filmu Rychle a Zběsile. Podle mě má úžasný text, ale někomu se taky líbit nemusí, to je čistě váš názor.

A pro dnešek poslední.. písnička, se kteoru jsem trávila letní prázdniny.
2. Filmy
Filmy tu mám pro dnešek tři, které se mi opravdu líbili a myslím, že stojí za to, se na ně podívat.

Marťan
Filmu dávám tak 8 z 10 bodů, celkově se mi líbil a je krásně zpracovaný, ale některé věci, které byli v knize mi tam opravdu chyběli. Jinak se jedná o opravdu pěknou scifi, která vás pobaví a pomůže vám zkrátit si dlouhou chvíli a možná se z ní i něco naučíte (nevyhazujte se do povětří, opravdu to není dobrý nápad).

San Andreas
Tentokrát 7 z 10ti bodů protože dějově se jedná o už stokrát opakovanou klasiku, ale přesto je nádherně zpracovaná, kromě zemětřesení a následné vlny tsunami dochází také k řešení rodinného drama, nakonec vše končí dobře a také doporučuji, se na film podívat.
Vampýrská akademie
Jedná se o upíří fantasy, pokud od ní moc nečekáte, pravděpodobně se vám bude líbit, ale pokud čekáte nějaký extra podařený film, asi budete zklamaní. Film považuji za příjemně oddychový a nenáročný na přemýšlení, s bodovým hodnocením to ale tentokrát nebude až tak slavné a dostane 5 z 10ti protože, když ho srovnám s knihou, je to poměrně slabé.

Doufám, že jsem vám tímhle článkem alespoň drobet pomohla, na něco z toho se podíváte a třeba vás to na chvíli zbaví nudy, nebo si třeba doplníte svůj playlist, to už nechám na vás.

Stínová komtesa

6. ledna 2016 v 20:39 | Tamara |  Příběhy
PROLOG

Jmenuji se Claire Guimard a jsem vnučkou známého Hectora Guimarda, francouzského architekta novodobé Francie. Psal se rok 1905, tedy období secese, a mně bylo čerstvě osmnáct let. Neboli přesně ten den, 8. září. Ve vzduchu už bylo cítit nadcházející chladno letošní zimy. Mířila jsme na svůj večírek, který mi mí drazí rodiče připravili. Ale jak je znám, bude to samý čaj a klavírní skladby od Josefa Suka. Ano. Byla jsem jedna z těch lidí kteří, jak říká má maminka, mají hlavu v oblacích a nejraději by se nějakým časostrojem přesunuli do úplně jiné reality. Bohužel to nebylo možné a tak jsem se jako správná francouská dáma a vnučka slavného jména musela chovat patřičně na svůj původ. Ovšem, nebylo to tak jednoduché, jak se mohlo zdát.

Utíkala jsem ulicemi a pouze doufala, že ve svých šatech určených jen pro tuto slávu nezakopnu a nezřítím se z nábřeží do protékající Seiny. "Řádně vychovaná slečna a dáma z rodu Guimardů nechodí nikdy pozdě." Vybavil se mi matčin kárající hlas. Raději jsem přidala do kroku. Ještě jeden schod a jsem tam. Vběhla jsem udýchaně do velké síně, kde všichni poklidně seděli a klábosili. Můj hlasitý příchod je vyrušil, ovšem neohromil. Uklonila jsem se, upravila si růžové pomačkané šaty a narovnala okvětní lístky růží zdobící můj dekolt. Ještě jeden úsměv a mohu zamířit k rodičům. Zastavila jsem se zhruba metr od nich a poředvedla menší pukrle. Jak jsem očekávala, matka se na mne zamračila, ale neřekla ani slovo. Poté začali chodit všichni pánové, co ve Francii něco znamenají a přát mi k dovršení mé dospělosti. Představa, že bych se možná mohla stát jejich ženou mě znechucovala, ale donutila jsem se jim mile poděkovat a věnovat jim jeden ze svých úsměvů. Zbytek večírku se odehrával ve stejném duchu jak jsem si ho představovala. Byla to jen sešlost, aby se dámy mohly krásně obléknout a pánové rozebírat politické nesrovnalosti. Mne si nikdo nevšímal, pouze mi občas nabídli drink, ale jinak se nedělo nic.

Hodiny právě odbíjely desátou hodinu, když se můj milovaný otec postavil k muzikantům a jemně poklepal na skleničku, aby na sebe přivolal ještě větší pozornost, než obvykle. Zatímco já se mírně přikrčila, abych byla ještě neviditelnější, on si odkašlal a usmál se. "Přátelé, chtěl bych vám poděkovat, že jste nás dnes poctili návštěvou v tomto skromném domě." (Jednalo se o jednu z našich vil. Tedy o tu předurčenou k banketům a oslavám.) "Právě dnes slaví má dcera Claire osmnácté narozeniny. Pojď sem drahá." Ukázal na mne, a tak sem se stala středobodem zájmu všech ostatních. Nejistě jsem tedy slezla ze stoličky u klavíru, a i když jsem se modlila, abych vůbec neexistovala, se vztyčenou hlavou se dostavila na místo vedle svého otce a ten pokračoval. "Dovršila své dospělosti, a tak ji přejme mnoho dlouhých let, milujícího manžela a spoustu dovádějících dětí. Na zdraví!" Zvedl bohatě zdobenkou sklenku a upil z jejího obsahu vína. Poté mne konečně pustil ze svých spárů a já se tak tedy odebrala ke svému celovečernímu místu u klavíru. Několik pánů mne ještě požádalo v následující hodině o valčík a mou povinností dámy bylo, jim vyhovět. Konečně horečnaté povídání dam a pánů přerušil opět můj otec, s přáním dobré a klidné noci. Většina hostů se začala loučit a přát mně a mým rodičům dobrou noc, někteří mírně opojeni výborným francouzkým vínem by zde rádi zůstali déle, ale můj otec, nejuznávanější obchodník celé Francie, je dokázal vždy přívětivě vyprovodit. Večírek již skončil, a já jsem se spolu se svými rodiči vydala přes město domů. Po cestě jsem čekala přednášku o tom, že mladá žena jako já, by se jako já chovat neměla a ať si vezmu příkla z Reachel Elisabeth Prankové (dívka ze sousedctví, která mě nesnáší), že to ona je chválou našeho města, zatímco já, vnučka slavného jména se chovám jako vesničanka. K smrti jsem svůj původ nesnášela. Ale divné bylo, že se přednáška nekonala. Otec se jen zeptal, proč jsem přišla později. A já se vymluvila na šaty. Kupodivu mi to prošlo. Došli jsme až domů a ještě než jsme všichni stoupli na schody u našeho domu, poprosila jsem, zdali bych nemohla být ještě o chvilku déle venku na čerstvém vzduchu. Otec chtěl něco namítnout, ale matka ho položením ruky na rameno uchlácholila.
"No dobrá, ale jen pár minut." Poděkovala jsem a vešla doprostřed parku. Pomalu jsem se procházela mezi živými ploty francouzské zahradní architektury. Byla vlahá noc. Jen co odbijí zvony půlnoc, mohlo by se rozpršet, a tak jsem tedy pomalu zamířila k domu. Náhle jsem ucítila chladivé mrazení na zátylku, jakoby mi chladý vánek chtěl potvrdit mé očekávání v podobě skápějících kapek. V tom jakobych uslyšela něčí hlas přímo za mými zády. "Neměla by dáma jako ty tuto dobu již rozplétat korzet?" Otočila jsem se, ale nikdo zde nebyl. Vánek se promněnil v podzimní chladný vítr. "Je nebezpečné toulat se v noci sama." Opět, jakoby mi někdo šeptal do ucha. Otočila jsem se po hlasu a polekanýma očima probodávala každý kout a hledala toho vetřelce. "Již několik týdnů tě pozoruji. Všímám si, jak znuděně proplouváš životem. Každý den přemýtáš, jaké by bylo žít někde jinde. V jiném století." Poslední slova, jakoby chtěly zdůraznit samy listnaté stromy. Začaly ve větru kymácet jejich zatím neopadanými listy na mohutných větví.
"Kdo jsi? Co chceš?" zakřičela jsem do tmy a snažila se najít byť jen sebemenší pohyb, který by toho neznámého prozradil.
"Jsem strach. Strach, který tě pronásleduje každý den. Každý den se bojíš, že celý svůj život prožiješ jen jako žena z domácnoti a jen jako pouhý šperk svého manžela se budeš muset prezentovat před ostatními. Že skončíš jako figurýna na honosné šaty a s tím ti mohu pomoci!" Vítr se zvedal víc a víc. Mé nohy se začaly třást, jako by ten nápor neunesly.
"Nech mě být! Já jsem se o žádnou pomoc neprosila!" Klopýtala jsem stále dál. Měla jsme pocit, že se mi kameny samy staví do cesty. "Jednou mi za to poděkuješ." Zasyčel hlas. Vítr vál neuvěřitelnou silou a okolí, jako by se zbláznilo. Náhle mi hrudníkem projela nepředstavitelná bolest. Mé tělo se vzepjalo a bojovalo proti cizímu předmětu. Poté, jakoby se mi od rány začalo do těla rozlévat teplo. Pohlédla jsme na tu věc a spatřila jen mé šaty. Šaty nasáklé krví. Okvětní lístky růží nasávaly krev a měnily svou barvu. Spadla jsem na zem a …....


….. zemřela.

Vaše Tamara

One-way ticket (1. kapitola) aneb dneska jsem až příliš produktivní

6. ledna 2016 v 20:30 | Agnes |  Příběhy
Dneska jsem nějak moc produktivní, až se začínám sama sebe bát. Doufám, že vám to moc nevadí =D

(cover není moje tvorba, ale je tvořený na mé přání)
Jsem mrtvá.
Nenapadá mě totiž žádné jiné vysvětlení pro to, co se před dvěma dny stalo.
Teď sedím v malé místnosti na dřevěné židličce, protože jsem se odmítla posadit do křesla, naproti mě sedí pán, který vůbec nevypadá jako doktor, ale je. Nebo vlastně není, je to psycholog, kterého očividně vůbec nezajímá, jestli tu chci být a povídat si s ním. Nechci. Ale on se chová, jako by byl můj nejlepší kamarád a já se mu měla se vším svěřit.
"Tak dobře Amy, ty tvrdíš, že ten muž měl v ruce pistoli?" řekne naprosto klidným hlasem, jako kdyby se mě snažil utěšit, a zároveň opatrně zpochybňuje moje tvrzení. "Ten muž měl stoprocentně pistoli a taky na sto procent vystřelil, kolikrát vám to ještě budu muset opakovat," procedím skrz zaťaté zuby, tohle sezení mi působí větší utrpení než nedělní nákupy s matkou a to je co říct. "No dobře, věřím ti," pokusí se o úsměv, ale já ho i nadále probodávám pohledem. "A taky tvrdíš, že vystřelil," pokračuje. Došlo mi, že tenhle chlap toho asi hned tak nenechá. Upřímně doufám, že mě pošle domů a ne rovnou do ústavu. "Ano vystřelil a taky tvrdím, že mě trefil," trvám stále na svém, i když se mě všichni už 24 hodin snaží přesvědčit, že to nemůže být pravda. Vlastně jim to ani nemám za zlé, kdybych byla na jejich místě, asi bych si jen zaťukala na čelo a myslela si svoje.
"To by ale znamenalo, že jsi mrtvá, vždyť na sobě nemáš ani škrábnutí," protestuje a pak se zvedne a položí mi ruce na čelo. "Nemáš horečku? Možná, že jsi jí v tu chvíli měla, a protože ti bylo špatně, vnímala jsi všechno zkresleně." Vstala jsem se židle a vytrhla se mu. "Nesahejte na mě!" vyjeknu a vyběhnu ven z ordinace. Než si psycholog uvědomil, že jsem zmizela, už jsem byla venku a mířila k autobusové zastávce. Koupila jsem si jízdenku a počkala, než ta velká kovová krabice, ve které mám vždy pocit, že se uvařím a to i teď v zimě, přijede.
Neuběhlo ani deset minut a opravdu tu byl autobus, nastoupila jsem a posadila se na volné sedadlo u okna. Věděla jsem, že mě čeká hodina a půl cesty, takže jsem vytáhla z kapsy sluchátka, dala si je do uší a pustila si hudbu. Ani jsem jí nevnímala, v hlavě jsem si pořád přehrávala tu scénu. Byla jsem v odlehlé části města v parku, seděla jsem na lavičce, když ke mně přišel zhruba třicetiletý muž. Chvíli tam jen tak stál a pak se zeptal, jestli si může přisednout. Přikývla jsem a dál se věnovala čtení knihy, byla jsem tak zabraná do děje, že mi ani nebylo divné, že si chce přisednout zrovna ke mně, když v parku nikdo jiný není. Dočetla jsem si kapitolu, podívala se na hodiny a zvedla se. "Na shledanou," pokusila jsem se o slušné rozloučení a to i přes to, že si na zdvořilosti zrovna moc nepotrpím.
V tu chvíli se zvedl i muž a zadíval se na mě. "Jsi to ty," koutky rtů pozvedl v děsivé grimase, která byla jen chabou napodobeninou úsměvu. Z jeho výrazu jsem usoudila, že bych si asi měla pospíšit. Otočila jsem se a rychlým krokem mířila pryč, když v tu chvíli jsem uslyšela ránu a následně mi kulka prosvištěla těsně kolem ucha. Lekla jsem se a ztuhla uprostřed pohybu. To nebyl dobrý nápad, v žádném případě nebyl dobrý nápad se zastavit, protože v tu chvíli se ozvala další rána a já ucítila ostrou bolest v hrudi. Velmi rychle, ještě rychleji, než jsem se skácela k zemi, mi došlo, že mě zasáhl. Můj mozek pod náporem bolesti vypověděl službu a tak jsem prostě na chvíli přestala existovat a byla jsem si jistá, že už nikdy existovat nebudu, tedy do té doby, než bolest začala pomalu ustávat a já jsem otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně, ale i tak se mi podařilo postavit. Motala se mi hlava, musela jsem se opřít o strom. Během deseti minut už jsem byla schopná normálně vidět a tak jsem se dala do hledání kulky, opravdu tam byla, nebo takhle, byly tam obě. I ta co měla vězet v mém hrudníku i ta, co mi proletěla kolem ucha.
Na několik vteřin jsem se zasekla. Už mi pomalu začínalo docházet, proč stále dýchám. Matně jsem si pamatovala, že ten muž měl pistole dvě, takže zjevně vystřelil z obou současně, opravdovou kulkou mě zase záměrně minul a z té druhé pak vypálil nějaký sajrajt, co mě dokázal na určitou dobu paralyzovat. Ale proč to vlastně dělal? Tahle otázka mi spolu s "Proč já?" a "Co mám teď do hajzlu dělat?" vrtají hlavou po zbytek cesty.



Death Game - kapitola 1.

6. ledna 2016 v 18:17 | Agnes |  Příběhy
Chtěla bych se s vámi podělit o svou literární tvorbu, jestli se tomu tedy tak dá říkat. Jedná se o první kapitolu příběhu, který můžete najít i na mém wattpadu. Budu ráda za jakýkoli pozitivní či negativní názor. No, dost kecání, užijte si čtení :3.

"Notak Zaro, vím, že potřebuješ peníze!" otočila jsem se a znovu se zadívala do tváře Kashe Bringhama, mladíka se kterým jsem několikrát obchodovala. Byl poměrně vysoký, měl široká ramena a rozcuchané hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Na sobě měl bílou košili s krátkými rukávy a khaki kalhoty, bylo na něm jasně vidět, že je z Města. "Ještě to promyslím," řekla jsem nakonec, předem jsem věděla, že to přijmu a on očividně taky. Byl to velký risk, ale můžu si vybrat mezi touhle riskantní a hodně podivnou soutěží, anebo smrtí hladem. Pokud mám umřít, alespoň to bude s vědomím, že jsem pro svou záchranu něco udělala. "Přijdu zítra ve stejnou dobu," oznámil Kash a pomalým krokem, kterým jakoby celému světu oznamoval, že mu na ničem příliš nezáleží, zmizel mezi dvěma domy. Zavrtěla jsem hlavou, tenhle jeho postoj jsem nikdy nechápala, bez něj by působil jako fajn kluk, ale takhle vypadal jako arogantní zmetek a byla jsem si jistý, že je to i z části pravda. Jednou jsem ho viděla, jak se baví s některým z Dodavatelů. To jsou obchodníci s různými věcmi pochybného původu, od oblečení přes elektroniku až po knihy s nelegálním obsahem.

Ani jsem si nevšimla, že už je večer. Poznala jsem to, až když mi na pažích naskočila husí kůže. Měla jsem na sobě jen černé tílko s několika skvrnami, které se mi za pomoci studené vody nepodařilo odstranit a k tomu džíny, které byly na kolenou téměř děravé a celkově byly hodně ošoupané od častého nošení. Měla bych jít do jednoho z rozbořených domů, který aktuálně mě a ještě pár dalším lidem sloužil jako místo k přespávání, jenže spíš než zima mě trápil hlad a tak jsem se vydala směrem k Městu. I když jsme byli vyhoštění a na okraji společnosti, z neznámého důvodu si někdo přál, abychom umírali pomalu a tak jsme měli možnost si každý den dojít pro příděl jídla, který byl sice nedostačující, ale když už se pocit prázdného žaludku nedal snést a začala se vám motat hlava, trochu pomohl.

Paní u přepážky na mě jen tiše kývla, když jsem jí nadiktovala své jméno a podala mi papírový pytlík. "Děkuji," vděčně jsem se na ní usmála. Teplota mezi tím klesla ještě o nejméně dva stupně, takže teď už jsem se opravdu silně třásla. Rozběhla jsem se, abych se rychleji dostala do úkrytu před větrem. Squat naštěstí nebyl moc daleko, byla to stará šedivá budova, kdysi pravděpodobně sloužila jako kanceláře, ale nyní jí chyběla okna a horní dvě patra byla úplně zbořená, střecha se totiž na několika místech propadla a vytvořila tak otvory, kudy dovnitř foukal vítr. Parta, která tu byla před námi, se pokusila celkem úspěšně je zakrýt plachtou a tak se to dalo přežít, i když příjemné to zrovna nebylo. To samé udělali s okny, ve kterých chybělo sklo. Popravdě jich bylo víc, než těch doposud nerozbitých.

Zastavila jsem, abych popadla dech. Prudce jsem se nadechla. Studený vzduch mě pálil v plicích a také způsobil, že jsem se rozkašlala. Trvalo několik minut, než jsem se zase začala být schopná pohybu, pak jsem se už klidnějším krokem vydala k budově tyčící se přímo přede mnou. Vklouzla jsem dovnitř a opřela se o zeď, slyšela jsem tlumené hlasy a také praskání ohně. Na rtech se mi objevil úsměv, oheň jsme měli jen, pokud někdo zvládl ukrást sirky, což nebylo vůbec jednoduché, a proto jsme většinou jen leželi schoulení ve spacácích a doufali, že tenká nás tenká vrstva látky před zimou ochrání. Zdolala jsem několik schodů a konečně se ocitla v hlavní místnosti. Svůj spacák, který jsem ráno nechala pohozený v rohu, jsem popadla do ruky a i s ním zamířila k ohništi. "Ahoj," pozdravila jsem, všichni jen kývli a Grace, nejmladší členka skupiny, se okamžitě posunula blíž k Joemu aby mi udělala místo. "Díky," usmála jsem se a posadila se vedle ní. Nasoukala jsem se do spacáku a stejně jako ostatní začala zjišťovat obsah papírového pytlíku. Byla tradice, že se s jídlem čekalo, než dorazí i ten poslední a bylo jedno, jestli jsem to já, nebo kdokoli jiný. Dnešní příděl obsahoval jako obvykle láhev vody, jablko, tři krajíce chleba a zcela výjimečně i malou bagetku z pekárny. Vytáhla jsem jí a s potěšením zjistila, že je ještě teplá. Přičichla jsem si k ní, voněla krásně a nějakým způsobem mi připomínala domov, který jsem kdysi pravděpodobně měla, v každém případě teď mi zbývalo jen několik matných vzpomínek, ze kterých jsem nedokázala určit ani to, jak vlastně vypadali moji rodiče.

S chutí jsem bagetku spořádala a potom ještě jablko. Krajíce chleba jsem si nechávala na ráno, kdy jsem obvykle mívala největší hlad. Byla jsem unavená, hodně unavená, ale také už rozhodnutá. Trochu mě mrzelo, že musím tyhle lidi opustit a vlastně se nemůžu ani rozloučit, protože bych jim nedokázala vysvětlit, že se s nimi o příležitost dostat se k lepšímu životu nemůžu podělit.

"Dobrou noc," zašeptala jsem, když jsme všichni leželi zabalení ve spacácích kolem ohně. Oni usínali s vědomím, že tu ráno zase budou, všichni spolu posnídají a pak se budou pokusit sehnat nějakou zakázku, která by jim vynesla alespoň tolik, aby na výdělku pár týdnů přežily. Já jsem ale věděla, že ráno už budu úplně jinde.

Velký Gatsby- Recenze

4. ledna 2016 v 22:29 | Tamara |  Recenze - knihy
Název: Velký Gatsby
Autor: Francis Scott Fitzgerald
206 stran
žánr: krásná literatura, román, drama

Anotace:
Nick Carraway se přestěhuje na Long Island vedle známého Jaye Gatsbyho, který každý letní večer pořádá celovečerní večírky. Díky závisti lidí, kteří pravidelně navštěvují tyto večírky se o něm povídá, že někoho zabil, či pašoval alkohol, a tak došel k tak velkému bohatství, které dává znát. Nickovi se však povede Gatsbyho lépe poznat. Velkou roli zde sehraje i jeho sestřenka Daisy, která je vdaná a má tří letou dcerku. Gatsby je do Daisy zamilovaný a ona do něho. Na scénu se dostává milostný trojúhelník. Vybere si Daisy svou starou lásku, nebo otce svého dítěte? To se dozvíš v tomto románu!


Můj názor:
Z deseti bodů dávám knize devět. Tato kniha je určena pro střední školy, proto není od věci přečíst ji dvakrát. Jinak vás přenese do doby "Jazzového věku" krátce po první světové, kdy mladí pohybující se ve vyšší společnosti, nenacházející utěšení a smysl života, raději volí "Bohémský styl". Povrchnost některých lidí je až k popukání a naopak jejich nadřazenost k pláči. Od úsměvu k smutku se dá zhoupnout přes jednu stránku. Proto je velice emotivní a různé věty vás donutí k zamyšlení. Kdo by sympatizoval, či nesympatizoval s hlavní postavou, nebo jen tou nejotravější osobou by bylo na dlouhou dobu. Proto radím, ať si tuto knihu každý přečte sám za sebe.


Tento obrázek je z facebookové sránky: Fandoms :3

Vaše Tamara

Co jsem zač?

2. ledna 2016 v 12:23 | Agnes |  Adminky
Už jsem vám ve svém prvním článku řekla, že o sobě neumím mluvit. Že neumím říct jsem taková a taková.
A proto vám chci v tomhle článku přiblížit spíše věci, které jsou mi blízké, nebo které mě nějakým způsobem vystihují.
music, headphones, and mp3 image

1. Sluchátka
Sluchátka jsou věc, kterou nosím úplně všude. Vždycky jich mám u sebe hned několik, třeba jedny nosím v kapse, druhé v tašce do školy a minimálně další dvoje mám doma. Jsou nezbytností pro přežití ve škole, protože bez hudby se z mého pohledu moc existovat nedá.
book, coffee, and black and white image

2. Kniha
Nedávno jsem počítala knihy, které jsem si kupovala sama za vlastní peníze a došla jsem k poměrně děsivému číslu 91. To znamená, že po návštěvě knihkupectví mi v peněžence obvykle nezbyde víc než pár drobných a vracím se domů minimálně s jendním příběhem, kterým se zabavím na následující hodiny. Ano, i knížku tahám sebou všude, do školy, na návštěvu.. a pak také občas dostávám od rodičů vynadáno, že si čtu v koupelně.
fashion, shirt, and style image

3. Košile
Můj extrémně oblíbený kousek oblečení, bez kterého se skoro žádný outfit neobejde. Mám jich doma kolem deseti a další postupně přibývají (kdykoli nějakou někde vidím a takhle barevnou ještě nemám, stěhuje se ke mě).
cry, notebook, and black and white image

4. Psaní
Stejně jako ke mě neodmyslitelně patří knihy, tak ke mě patří i psaní příběhů. Píšu je od té doby, co jsem se naučila psát (a věřte mi, detektivky s hlodavci v hlavních rolích, které jsem vyráběla když mi bylo 6 opravdu číst nechcete). Samozřejmně se úroveň mého psaní výrazně změnila, ale pořád to dělám hlavně proto, že mě to baví. Bohužel mám zvláštní (ne)schopnost začít psát hned několik věcí najednou, ale žádnou z nich nedokončit.
black, cool, and grunge image

5. Černá barva
Všechno moje oblečení se za poslední rok sladilo jen do tří barev, černá, bílá, šedá a k tomu tedy již zmiňované různobarevné košile. Přesto stále černá rapidně převažuje nad všemi ostatními. Nesnažím se tím zapadnout do nějakého moderního stylu, nebo tak. Prostě nosím to, co se mi líbí. Černou mám ráda i pokud nejde o oblečení, ale například o elektroniku (mobilní telefon, tablet).

Tak já doufám, že se vám článek líbil, možná v brzké době bude i jeho pokračování, ale nic neslibuji.

Nový rok 2016

1. ledna 2016 v 8:52
Ahoj, jeho tady 2016! Mám na vás jeden dotaz: Kolik knih jste stihli přečíst? :) Kolik si myslíte že jich zvládnete v roce 2016? Já jsem jich přečetla nespočetně a plánuju dalších milión. :D Ráda bych popřála všem krásný nový rok! ; ( Barča