Death Game - kapitola 1.

6. ledna 2016 v 18:17 | Agnes |  Příběhy
Chtěla bych se s vámi podělit o svou literární tvorbu, jestli se tomu tedy tak dá říkat. Jedná se o první kapitolu příběhu, který můžete najít i na mém wattpadu. Budu ráda za jakýkoli pozitivní či negativní názor. No, dost kecání, užijte si čtení :3.

"Notak Zaro, vím, že potřebuješ peníze!" otočila jsem se a znovu se zadívala do tváře Kashe Bringhama, mladíka se kterým jsem několikrát obchodovala. Byl poměrně vysoký, měl široká ramena a rozcuchané hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Na sobě měl bílou košili s krátkými rukávy a khaki kalhoty, bylo na něm jasně vidět, že je z Města. "Ještě to promyslím," řekla jsem nakonec, předem jsem věděla, že to přijmu a on očividně taky. Byl to velký risk, ale můžu si vybrat mezi touhle riskantní a hodně podivnou soutěží, anebo smrtí hladem. Pokud mám umřít, alespoň to bude s vědomím, že jsem pro svou záchranu něco udělala. "Přijdu zítra ve stejnou dobu," oznámil Kash a pomalým krokem, kterým jakoby celému světu oznamoval, že mu na ničem příliš nezáleží, zmizel mezi dvěma domy. Zavrtěla jsem hlavou, tenhle jeho postoj jsem nikdy nechápala, bez něj by působil jako fajn kluk, ale takhle vypadal jako arogantní zmetek a byla jsem si jistý, že je to i z části pravda. Jednou jsem ho viděla, jak se baví s některým z Dodavatelů. To jsou obchodníci s různými věcmi pochybného původu, od oblečení přes elektroniku až po knihy s nelegálním obsahem.

Ani jsem si nevšimla, že už je večer. Poznala jsem to, až když mi na pažích naskočila husí kůže. Měla jsem na sobě jen černé tílko s několika skvrnami, které se mi za pomoci studené vody nepodařilo odstranit a k tomu džíny, které byly na kolenou téměř děravé a celkově byly hodně ošoupané od častého nošení. Měla bych jít do jednoho z rozbořených domů, který aktuálně mě a ještě pár dalším lidem sloužil jako místo k přespávání, jenže spíš než zima mě trápil hlad a tak jsem se vydala směrem k Městu. I když jsme byli vyhoštění a na okraji společnosti, z neznámého důvodu si někdo přál, abychom umírali pomalu a tak jsme měli možnost si každý den dojít pro příděl jídla, který byl sice nedostačující, ale když už se pocit prázdného žaludku nedal snést a začala se vám motat hlava, trochu pomohl.

Paní u přepážky na mě jen tiše kývla, když jsem jí nadiktovala své jméno a podala mi papírový pytlík. "Děkuji," vděčně jsem se na ní usmála. Teplota mezi tím klesla ještě o nejméně dva stupně, takže teď už jsem se opravdu silně třásla. Rozběhla jsem se, abych se rychleji dostala do úkrytu před větrem. Squat naštěstí nebyl moc daleko, byla to stará šedivá budova, kdysi pravděpodobně sloužila jako kanceláře, ale nyní jí chyběla okna a horní dvě patra byla úplně zbořená, střecha se totiž na několika místech propadla a vytvořila tak otvory, kudy dovnitř foukal vítr. Parta, která tu byla před námi, se pokusila celkem úspěšně je zakrýt plachtou a tak se to dalo přežít, i když příjemné to zrovna nebylo. To samé udělali s okny, ve kterých chybělo sklo. Popravdě jich bylo víc, než těch doposud nerozbitých.

Zastavila jsem, abych popadla dech. Prudce jsem se nadechla. Studený vzduch mě pálil v plicích a také způsobil, že jsem se rozkašlala. Trvalo několik minut, než jsem se zase začala být schopná pohybu, pak jsem se už klidnějším krokem vydala k budově tyčící se přímo přede mnou. Vklouzla jsem dovnitř a opřela se o zeď, slyšela jsem tlumené hlasy a také praskání ohně. Na rtech se mi objevil úsměv, oheň jsme měli jen, pokud někdo zvládl ukrást sirky, což nebylo vůbec jednoduché, a proto jsme většinou jen leželi schoulení ve spacácích a doufali, že tenká nás tenká vrstva látky před zimou ochrání. Zdolala jsem několik schodů a konečně se ocitla v hlavní místnosti. Svůj spacák, který jsem ráno nechala pohozený v rohu, jsem popadla do ruky a i s ním zamířila k ohništi. "Ahoj," pozdravila jsem, všichni jen kývli a Grace, nejmladší členka skupiny, se okamžitě posunula blíž k Joemu aby mi udělala místo. "Díky," usmála jsem se a posadila se vedle ní. Nasoukala jsem se do spacáku a stejně jako ostatní začala zjišťovat obsah papírového pytlíku. Byla tradice, že se s jídlem čekalo, než dorazí i ten poslední a bylo jedno, jestli jsem to já, nebo kdokoli jiný. Dnešní příděl obsahoval jako obvykle láhev vody, jablko, tři krajíce chleba a zcela výjimečně i malou bagetku z pekárny. Vytáhla jsem jí a s potěšením zjistila, že je ještě teplá. Přičichla jsem si k ní, voněla krásně a nějakým způsobem mi připomínala domov, který jsem kdysi pravděpodobně měla, v každém případě teď mi zbývalo jen několik matných vzpomínek, ze kterých jsem nedokázala určit ani to, jak vlastně vypadali moji rodiče.

S chutí jsem bagetku spořádala a potom ještě jablko. Krajíce chleba jsem si nechávala na ráno, kdy jsem obvykle mívala největší hlad. Byla jsem unavená, hodně unavená, ale také už rozhodnutá. Trochu mě mrzelo, že musím tyhle lidi opustit a vlastně se nemůžu ani rozloučit, protože bych jim nedokázala vysvětlit, že se s nimi o příležitost dostat se k lepšímu životu nemůžu podělit.

"Dobrou noc," zašeptala jsem, když jsme všichni leželi zabalení ve spacácích kolem ohně. Oni usínali s vědomím, že tu ráno zase budou, všichni spolu posnídají a pak se budou pokusit sehnat nějakou zakázku, která by jim vynesla alespoň tolik, aby na výdělku pár týdnů přežily. Já jsem ale věděla, že ráno už budu úplně jinde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Killing happyness Killing happyness | Web | 6. ledna 2016 v 19:01 | Reagovat

Vypadá to dobře, příjemně se to čte, jenom mi to připomíná Hunger Games, ale na tom není nic špatného.

2 Agnes Agnes | Web | 6. ledna 2016 v 19:27 | Reagovat

[1]: Děkuju :3 a Hunger Games je to ze začátku podobné a jsem si toho vědoma, jen jsem nevěděla, jak to jinak udělat. Můžu tě ale ujistit že v dalších částech se to začne postupně odlišovat a ve skutečnosti je to úplně jiný příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama