One-way ticket (1. kapitola) aneb dneska jsem až příliš produktivní

6. ledna 2016 v 20:30 | Agnes |  Příběhy
Dneska jsem nějak moc produktivní, až se začínám sama sebe bát. Doufám, že vám to moc nevadí =D

(cover není moje tvorba, ale je tvořený na mé přání)
Jsem mrtvá.
Nenapadá mě totiž žádné jiné vysvětlení pro to, co se před dvěma dny stalo.
Teď sedím v malé místnosti na dřevěné židličce, protože jsem se odmítla posadit do křesla, naproti mě sedí pán, který vůbec nevypadá jako doktor, ale je. Nebo vlastně není, je to psycholog, kterého očividně vůbec nezajímá, jestli tu chci být a povídat si s ním. Nechci. Ale on se chová, jako by byl můj nejlepší kamarád a já se mu měla se vším svěřit.
"Tak dobře Amy, ty tvrdíš, že ten muž měl v ruce pistoli?" řekne naprosto klidným hlasem, jako kdyby se mě snažil utěšit, a zároveň opatrně zpochybňuje moje tvrzení. "Ten muž měl stoprocentně pistoli a taky na sto procent vystřelil, kolikrát vám to ještě budu muset opakovat," procedím skrz zaťaté zuby, tohle sezení mi působí větší utrpení než nedělní nákupy s matkou a to je co říct. "No dobře, věřím ti," pokusí se o úsměv, ale já ho i nadále probodávám pohledem. "A taky tvrdíš, že vystřelil," pokračuje. Došlo mi, že tenhle chlap toho asi hned tak nenechá. Upřímně doufám, že mě pošle domů a ne rovnou do ústavu. "Ano vystřelil a taky tvrdím, že mě trefil," trvám stále na svém, i když se mě všichni už 24 hodin snaží přesvědčit, že to nemůže být pravda. Vlastně jim to ani nemám za zlé, kdybych byla na jejich místě, asi bych si jen zaťukala na čelo a myslela si svoje.
"To by ale znamenalo, že jsi mrtvá, vždyť na sobě nemáš ani škrábnutí," protestuje a pak se zvedne a položí mi ruce na čelo. "Nemáš horečku? Možná, že jsi jí v tu chvíli měla, a protože ti bylo špatně, vnímala jsi všechno zkresleně." Vstala jsem se židle a vytrhla se mu. "Nesahejte na mě!" vyjeknu a vyběhnu ven z ordinace. Než si psycholog uvědomil, že jsem zmizela, už jsem byla venku a mířila k autobusové zastávce. Koupila jsem si jízdenku a počkala, než ta velká kovová krabice, ve které mám vždy pocit, že se uvařím a to i teď v zimě, přijede.
Neuběhlo ani deset minut a opravdu tu byl autobus, nastoupila jsem a posadila se na volné sedadlo u okna. Věděla jsem, že mě čeká hodina a půl cesty, takže jsem vytáhla z kapsy sluchátka, dala si je do uší a pustila si hudbu. Ani jsem jí nevnímala, v hlavě jsem si pořád přehrávala tu scénu. Byla jsem v odlehlé části města v parku, seděla jsem na lavičce, když ke mně přišel zhruba třicetiletý muž. Chvíli tam jen tak stál a pak se zeptal, jestli si může přisednout. Přikývla jsem a dál se věnovala čtení knihy, byla jsem tak zabraná do děje, že mi ani nebylo divné, že si chce přisednout zrovna ke mně, když v parku nikdo jiný není. Dočetla jsem si kapitolu, podívala se na hodiny a zvedla se. "Na shledanou," pokusila jsem se o slušné rozloučení a to i přes to, že si na zdvořilosti zrovna moc nepotrpím.
V tu chvíli se zvedl i muž a zadíval se na mě. "Jsi to ty," koutky rtů pozvedl v děsivé grimase, která byla jen chabou napodobeninou úsměvu. Z jeho výrazu jsem usoudila, že bych si asi měla pospíšit. Otočila jsem se a rychlým krokem mířila pryč, když v tu chvíli jsem uslyšela ránu a následně mi kulka prosvištěla těsně kolem ucha. Lekla jsem se a ztuhla uprostřed pohybu. To nebyl dobrý nápad, v žádném případě nebyl dobrý nápad se zastavit, protože v tu chvíli se ozvala další rána a já ucítila ostrou bolest v hrudi. Velmi rychle, ještě rychleji, než jsem se skácela k zemi, mi došlo, že mě zasáhl. Můj mozek pod náporem bolesti vypověděl službu a tak jsem prostě na chvíli přestala existovat a byla jsem si jistá, že už nikdy existovat nebudu, tedy do té doby, než bolest začala pomalu ustávat a já jsem otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně, ale i tak se mi podařilo postavit. Motala se mi hlava, musela jsem se opřít o strom. Během deseti minut už jsem byla schopná normálně vidět a tak jsem se dala do hledání kulky, opravdu tam byla, nebo takhle, byly tam obě. I ta co měla vězet v mém hrudníku i ta, co mi proletěla kolem ucha.
Na několik vteřin jsem se zasekla. Už mi pomalu začínalo docházet, proč stále dýchám. Matně jsem si pamatovala, že ten muž měl pistole dvě, takže zjevně vystřelil z obou současně, opravdovou kulkou mě zase záměrně minul a z té druhé pak vypálil nějaký sajrajt, co mě dokázal na určitou dobu paralyzovat. Ale proč to vlastně dělal? Tahle otázka mi spolu s "Proč já?" a "Co mám teď do hajzlu dělat?" vrtají hlavou po zbytek cesty.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Killing happyness Killing happyness | Web | 9. ledna 2016 v 12:30 | Reagovat

Páni, nevím co říct, pěkně napsané, zajímavý nápad, už se těším na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama