Stínová komtesa

6. ledna 2016 v 20:39 | Tamara |  Příběhy
PROLOG

Jmenuji se Claire Guimard a jsem vnučkou známého Hectora Guimarda, francouzského architekta novodobé Francie. Psal se rok 1905, tedy období secese, a mně bylo čerstvě osmnáct let. Neboli přesně ten den, 8. září. Ve vzduchu už bylo cítit nadcházející chladno letošní zimy. Mířila jsme na svůj večírek, který mi mí drazí rodiče připravili. Ale jak je znám, bude to samý čaj a klavírní skladby od Josefa Suka. Ano. Byla jsem jedna z těch lidí kteří, jak říká má maminka, mají hlavu v oblacích a nejraději by se nějakým časostrojem přesunuli do úplně jiné reality. Bohužel to nebylo možné a tak jsem se jako správná francouská dáma a vnučka slavného jména musela chovat patřičně na svůj původ. Ovšem, nebylo to tak jednoduché, jak se mohlo zdát.

Utíkala jsem ulicemi a pouze doufala, že ve svých šatech určených jen pro tuto slávu nezakopnu a nezřítím se z nábřeží do protékající Seiny. "Řádně vychovaná slečna a dáma z rodu Guimardů nechodí nikdy pozdě." Vybavil se mi matčin kárající hlas. Raději jsem přidala do kroku. Ještě jeden schod a jsem tam. Vběhla jsem udýchaně do velké síně, kde všichni poklidně seděli a klábosili. Můj hlasitý příchod je vyrušil, ovšem neohromil. Uklonila jsem se, upravila si růžové pomačkané šaty a narovnala okvětní lístky růží zdobící můj dekolt. Ještě jeden úsměv a mohu zamířit k rodičům. Zastavila jsem se zhruba metr od nich a poředvedla menší pukrle. Jak jsem očekávala, matka se na mne zamračila, ale neřekla ani slovo. Poté začali chodit všichni pánové, co ve Francii něco znamenají a přát mi k dovršení mé dospělosti. Představa, že bych se možná mohla stát jejich ženou mě znechucovala, ale donutila jsem se jim mile poděkovat a věnovat jim jeden ze svých úsměvů. Zbytek večírku se odehrával ve stejném duchu jak jsem si ho představovala. Byla to jen sešlost, aby se dámy mohly krásně obléknout a pánové rozebírat politické nesrovnalosti. Mne si nikdo nevšímal, pouze mi občas nabídli drink, ale jinak se nedělo nic.

Hodiny právě odbíjely desátou hodinu, když se můj milovaný otec postavil k muzikantům a jemně poklepal na skleničku, aby na sebe přivolal ještě větší pozornost, než obvykle. Zatímco já se mírně přikrčila, abych byla ještě neviditelnější, on si odkašlal a usmál se. "Přátelé, chtěl bych vám poděkovat, že jste nás dnes poctili návštěvou v tomto skromném domě." (Jednalo se o jednu z našich vil. Tedy o tu předurčenou k banketům a oslavám.) "Právě dnes slaví má dcera Claire osmnácté narozeniny. Pojď sem drahá." Ukázal na mne, a tak sem se stala středobodem zájmu všech ostatních. Nejistě jsem tedy slezla ze stoličky u klavíru, a i když jsem se modlila, abych vůbec neexistovala, se vztyčenou hlavou se dostavila na místo vedle svého otce a ten pokračoval. "Dovršila své dospělosti, a tak ji přejme mnoho dlouhých let, milujícího manžela a spoustu dovádějících dětí. Na zdraví!" Zvedl bohatě zdobenkou sklenku a upil z jejího obsahu vína. Poté mne konečně pustil ze svých spárů a já se tak tedy odebrala ke svému celovečernímu místu u klavíru. Několik pánů mne ještě požádalo v následující hodině o valčík a mou povinností dámy bylo, jim vyhovět. Konečně horečnaté povídání dam a pánů přerušil opět můj otec, s přáním dobré a klidné noci. Většina hostů se začala loučit a přát mně a mým rodičům dobrou noc, někteří mírně opojeni výborným francouzkým vínem by zde rádi zůstali déle, ale můj otec, nejuznávanější obchodník celé Francie, je dokázal vždy přívětivě vyprovodit. Večírek již skončil, a já jsem se spolu se svými rodiči vydala přes město domů. Po cestě jsem čekala přednášku o tom, že mladá žena jako já, by se jako já chovat neměla a ať si vezmu příkla z Reachel Elisabeth Prankové (dívka ze sousedctví, která mě nesnáší), že to ona je chválou našeho města, zatímco já, vnučka slavného jména se chovám jako vesničanka. K smrti jsem svůj původ nesnášela. Ale divné bylo, že se přednáška nekonala. Otec se jen zeptal, proč jsem přišla později. A já se vymluvila na šaty. Kupodivu mi to prošlo. Došli jsme až domů a ještě než jsme všichni stoupli na schody u našeho domu, poprosila jsem, zdali bych nemohla být ještě o chvilku déle venku na čerstvém vzduchu. Otec chtěl něco namítnout, ale matka ho položením ruky na rameno uchlácholila.
"No dobrá, ale jen pár minut." Poděkovala jsem a vešla doprostřed parku. Pomalu jsem se procházela mezi živými ploty francouzské zahradní architektury. Byla vlahá noc. Jen co odbijí zvony půlnoc, mohlo by se rozpršet, a tak jsem tedy pomalu zamířila k domu. Náhle jsem ucítila chladivé mrazení na zátylku, jakoby mi chladý vánek chtěl potvrdit mé očekávání v podobě skápějících kapek. V tom jakobych uslyšela něčí hlas přímo za mými zády. "Neměla by dáma jako ty tuto dobu již rozplétat korzet?" Otočila jsem se, ale nikdo zde nebyl. Vánek se promněnil v podzimní chladný vítr. "Je nebezpečné toulat se v noci sama." Opět, jakoby mi někdo šeptal do ucha. Otočila jsem se po hlasu a polekanýma očima probodávala každý kout a hledala toho vetřelce. "Již několik týdnů tě pozoruji. Všímám si, jak znuděně proplouváš životem. Každý den přemýtáš, jaké by bylo žít někde jinde. V jiném století." Poslední slova, jakoby chtěly zdůraznit samy listnaté stromy. Začaly ve větru kymácet jejich zatím neopadanými listy na mohutných větví.
"Kdo jsi? Co chceš?" zakřičela jsem do tmy a snažila se najít byť jen sebemenší pohyb, který by toho neznámého prozradil.
"Jsem strach. Strach, který tě pronásleduje každý den. Každý den se bojíš, že celý svůj život prožiješ jen jako žena z domácnoti a jen jako pouhý šperk svého manžela se budeš muset prezentovat před ostatními. Že skončíš jako figurýna na honosné šaty a s tím ti mohu pomoci!" Vítr se zvedal víc a víc. Mé nohy se začaly třást, jako by ten nápor neunesly.
"Nech mě být! Já jsem se o žádnou pomoc neprosila!" Klopýtala jsem stále dál. Měla jsme pocit, že se mi kameny samy staví do cesty. "Jednou mi za to poděkuješ." Zasyčel hlas. Vítr vál neuvěřitelnou silou a okolí, jako by se zbláznilo. Náhle mi hrudníkem projela nepředstavitelná bolest. Mé tělo se vzepjalo a bojovalo proti cizímu předmětu. Poté, jakoby se mi od rány začalo do těla rozlévat teplo. Pohlédla jsme na tu věc a spatřila jen mé šaty. Šaty nasáklé krví. Okvětní lístky růží nasávaly krev a měnily svou barvu. Spadla jsem na zem a …....


….. zemřela.

Vaše Tamara
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Killing happyness Killing happyness | Web | 9. ledna 2016 v 12:42 | Reagovat

Další skvělá povídka na tomto blogu.Celkově je je tenhle blog pěkný.

2 mclaves mclaves | Web | 14. ledna 2016 v 11:33 | Reagovat

Wow, díky! Moc si toho vážíme! :)

Tamara

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama