Přetvarování v pláč

8. července 2016 v 0:38 | Tamara |  Téma Týdne
Dlouho jsem nenapsala nic k témetu týdne. A jelikož jsme se právě vrátila z kina, kde jsem shlédla film "Co jsme komu udělali?" řekla jsem si, že vám sem vyplivnu jednu ze svých úvah.

Už se vám jistě někdy stalo, že se vám draly slzy na porvch a vy jste je prostě museli zatlačit zpět a nasadit úsměv. Ale stalo se vám někdy, že jste byli veselí a kvůli společnosti, či jen kvůli pocitu nevšímavosti jste začali brečet? Já sama sem se s takovýmto úkazem již u sebe setkala.


Takový můj první falešný pláč je možná až k smíchu. Byla jsem zhruba v osmi letech na tanečním soustředění. Byla jsem jednou z nejmladších. Když jsem viděla starší holky, jak mají partu, jak si užívají týden bez rodičů, bylo mi z toho smutno. Mrzelo mne, že nepatřím do jejich party. Mé mladší spolutanečnice totiž každý večer usedavě plakali, jak jim chyběli rodiče a hlavně maminky. Byli vždy hrozně štastné, když dostali pohled. Já jediná sem jej nedostala a to mne mrzelo. Avšak to byl jediný ztesk po rodičích. Jinak jsem tančila, jezdila na kole a užívala si týden tance. Nastal poslední večer a předávání pošty. Četla se obvyklá jména, protože ti dostávali psaní obden. A najednou se to stalo. Zaznělo moje jméno a já celá překvapená převzala dopis. Nebyl to obyčejný dopis! Na přední straně byla Minnie a byl růžový! Tak sem jej otevřela a tam bylo napsáno, jak všem chybím, jak mi posílají pusinky a jak se na mne těší. Také tam byla zmíňka o mé budoucí aktovce. Byla jsem hrozně moc šťastná. Večer jsem si šla lehnout s úsměvem. Jenže mé kamarádky na pokoji znova usedavě plakali, i když už druhý jsme měli vidět rodiče. A já si řekla, že to vypadá, že je vůbec nemám ráda a tak jsem se donutila plakat. Do dneška se tomu společně s mamkou smějeme, že já jsem se donutila brečet, abych nebyl za zlou holčičku, co nemá ráda své rodiče.

A co vy? Taky jste někdy nasadili falešný pláč?
Vaše Tamara
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 8. července 2016 v 8:15 | Reagovat

zajímavý článek
chtěla bych tě pozvat na svůj blog

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. července 2016 v 12:17 | Reagovat

Já si pamatuju, jak jsem se ve čtyřech letech nutila k tomu, abych plakala na pohřbu dědečka.... pořád jsem nechápala, že už ho nikdy neuvidím, že už odešel nadobro... Věřila jsem, že se vrátí a že se s ním neloučím definitivně. A opravdu zůstal v mém srdci :)

3 Fredy Fredy | Web | 8. července 2016 v 12:38 | Reagovat

hezký :-)

4 mclaves mclaves | E-mail | Web | 10. července 2016 v 20:38 | Reagovat

[1]: Děkuju moc.. :)

[2]: Jo! teď jsi mi připomněla, že tak v té třetí třídě jsem byla na pohřbu prababičky. Pohřby jsou sama o sobě smutná věc. I já jsem se podobným způsobem musela přinutit brečet. nejzvláštnější bylo, že jsem nejprve nevěděla, kdo to byl a později jsem jej oplakala..

[3]: Děkuju.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama