Andy Weir - Vejce

8. září 2016 v 15:29 | Agnes |  Příběhy
Byl jsi na cestě domů, když jsi umřel.
Byla to dopravní nehoda. Nic zvláště pozoruhodného, ale přesto fatální. Zanechal jsi po sobě ženu a dvě děti. Byla to bezbolestná smrt. EMTs se snažili, jak mohli, aby tě zachránili, ale bez úspěchu. Tvé tělo bylo tak moc rozbité, že bylo lepší, když jsi byl mimo, věř mi.


A to bylo, když jsi mě potkal.
"Co… co se stalo?" Zeptal ses. "Kde jsem?"
"Umřel jsi," řekl jsem věcně. Nemá smysl chodit kolem horké kaše.
"Bylo tam… nákladní auto a dostalo smyk…"
"Jo," řekl jsem.
"Já… Já umřel?"
"Jo, ale nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Umírají všichni," řekl jsem.
Rozhlédl ses kolem. Nebylo tu nic. Jen ty a já. "Co je tohle za místo?" zeptal ses. "Je to život po smrti?"
"Víc nebo míň," řekl jsem.
"Jsi bůh?" ptal ses.
"Jo," odpověděl jsem. "Jsem bůh."
"Moje děti… moje žena," řekl jsi.
"Co je s nimi?"
"Budou v pořádku?"
"Tohle je to, co rád vidím," řekl jsem. "Právě jsi umřel a tvoje hlavní starost je o tvou rodinu. Takhle to má vypadat."
Fascinovaně ses na mě díval. Pro tebe nevypadám jako bůh. Vypadám jako nějaký muž. Nebo možná žena. Nějaká neurčitá autorita, možná. Víc jako profesor gymnázia, než někdo všemocný.
"Neboj se," řekl jsem. "Budou v pořádku. Tvoje děti si tě budou pamatovat jako perfektního, každým způsobem. Neměli čas vyrůst k tomu, aby tebou mohli opovrhovat. Tvoje žena bude na venek plakat, ale tajně se jí ulevilo. Abych k tobě byl fér, vaše manželství se rozpadalo. Pokud je to nějaká útěcha, bude se cítit hodně provinile za to, že se jí ulevilo."
"Oh," řekl jsi. "Takže, co se stane teď? Půjdu do ráje, pekla nebo něco?"
"Ani jedno," řekl jsem. "Budeš reinkarnován."
"Ah," řekl jsi. "Takže Hinduisté měli pravdu,"
"Všechna náboženství jsou nějakým způsobem pravdivá," řekl jsem. "Pojď se mnou."
Sledoval si, jak jsme společně procházeli prázdnotou. "Kam jdeme?"
"Nikam prakticky," řekl jsem. "Jen je pěkné se procházet, zatímco hovoříme."
"Tak co je potom pointa?" Ptal ses. "Když se znovu narodím, budu jen nepopsaný list, že? Nemluvně. Takže všechny moje zkušenosti a všechno, co jsem udělal v tomhle životě, na tom nebude záležet."
"Tak to není!" řekl jsem. "Máš uvnitř sebe všechny znalosti a zkušenosti ze všech tvých předchozích životů. Jen si je právě teď nepamatuješ."
Zastavil jsem a vzal tě za ramena. "Tvoje duše je mnohem víc než jen velkolepá, krásná, a obrovská, víc, než si jen můžeš představit. Lidská mysl může obsáhnout jen malý zlomek toho, co skutečně jsi. Je to jako se dotknout prstem sklenice, abys zjistil, jestli je horká nebo studená. Vkládáš malý kousek sebe do nádoby, a když ho opět vyndáš, získáš zpět všechny zkušenosti, které jsi měl.
"Byl jsi člověkem posledních 48 let, takže jsi se ještě nestihl protáhnout a roztáhnout a nepocítil zbytek svého nesmírného vědomí. Pokud bychom tady venku byli dostatečně dlouho, začal by sis na všechno vzpomínat. Ale není důvod dělat to mezi každými dvěma životy."
"Kolikrát jsem se tedy zatím reinkarnoval?"
"Oh hodněkrát. Mockrát a mockrát. A v mnoha různých životech." Řekl jsem. "Tentokrát budeš čínská venkovanka kolem roku 540."
"Počkat co?" Koktal jsi. "Posíláš mě zpátky v čase?"
"No, technicky vzato myslím, že ano. Čas, tak jak ho znáš, existuje pouze ve tvém vesmíru. Tam odkud pocházím, jsou věci jinak."
"Odkud jsi?" řekl jsi.
"Oh jistě," vysvětlil jsem "Jsem odněkud. Odněkud jinud. A jsou tam i další, jako jsem já. Vím, že budeš chtít vědět, jaké to tam je, ale upřímně, nerozuměl bys tomu."
"Oh," řekl jsi trochu zklamaně. "Ale počkej. Když se mohu reinkarnovat na jiné místo v čase, nemohlo by se stát, že potkám sám sebe."
"Samozřejmě. Stává se to pořád. Ale proto, že v obou životech si uvědomuješ jen ten život, který právě žiješ, nebudeš vědět, že se to stalo."
"Tak co je pointa toho všeho?"
"Vážně?" zeptal jsem se. "Vážně se mě ptáš, jaký je smysl života? Není to už trochu stereotypní?"
"No, je to odůvodněná otázka," trval jsi na svém.
Zadíval jsem se do tvých očí. "Smysl života, důvod, proč jsem vytvořil celý tenhle vesmír, je pro vás, abyste mohli vyspět."
"Myslíš lidstvo? Chceš, abychom vyspěli?"
"Nejen vás. Vytvořil jsem celý tenhle vesmír pro tebe. S každým novým životem rostes a dospíváš a stáváš se větším a chytřejším."
"Jen já? Co všichni ostatní?"
"Tady není nikdo jiný," řekl jsem. "V tomhle vesmíru jsme jenom ty a já."
Začal jsi protestovat. "Ale všichni lidé na zemi…"
"Ti všichni jsou ty. Jiné inkarnace tebe."
"Počkat, já jsem všichni!?"
"Teď to chápeš," řekl jsem a souhlasně tě poplácal po zádech.
"Jsem každý člověk, který kdy žil?"
"Nebo kdo ještě žít bude, ano."
"Já jsem Abraham Lincoln?"
"A jsi také John Wilkes Booth," dodal jsem.
"Jsem Hitler?" řekl jsi, zděšeně.
"A také jsi miliony těch, které zabil."
"Jsem Ježíš?"
"A všichni, kdo ho následovali."
Zmlkl jsi.
"Pokaždé, když jsi z někoho udělal oběť," řekl jsem, "obětoval jsi sám sebe. Všechno dobré, co jsi kdy udělal, jsi udělal sobě. Každá šťastná a smutná chvíle každou zkušenost, kterou nějaký člověk má nebo mít bude, jsi získal ty."
Dlouho jsi přemýšlel.
"Proč?" Ptal ses mě. "Proč tohle všechno?"
"Protože jednoho dne budeš jako já. Protože to je to, co jsi. Jsi jeden z mého druhu. Jsi mé dítě."
"Wow," řekl jsi nevěřícně. "Myslíš tím, že jsem bůh?"
"Ne. Ještě ne. Jsi plod. Pořád rosteš. Až zažiješ život každého člověka napříč časem, pak se zrodíš."
"Takže celý vesmír," řekl jsi, "je jenom…"
"Vejce." Odpověděl jsem. "Teď je čas jít dál, do tvého dalšího života."
A poslal jsem tě na tvou cestu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama