Malec FF

20. září 2016 v 18:17 | Agnes |  Příběhy
Dneska jsem tu po dlouhé době s mou vlastní tvorbou. Jedná se o Malec fanfikci, která měla mít původně 600 slov a má no.. něco málo přes dva tisíce xD. Doufám, že se vám i přes to bude líbit.

Byl jeden z prvních podzimních dnů, a přesto byla nepříjemná zima. Zašklebil jsem se, když mi studená dešťová kapka přistála za krkem. Rozhlížel jsem se kolem. Z dálky jsem slyšel zvuky boje, ale byly díky dešti poněkud tlumené. V ruce jsem pevně svíral luk a šíp, byl jsem připravený okamžitě vystřelit, pokud bude potřeba. Vyčkával jsem, zdálo se mi, že čekám až příliš dlouho.
Zvuky najednou utichly. Oddechl jsem si. Obvykle to znamenalo, že boj skončil a většinou končil dobře pro nás. Tentokrát ale bylo něco špatně. Z křoví se vynořil Jace, ve tváři byl bledý. Oblečení měl na několika místech roztržené a pravá strana jeho trička byla celá nasáklá krví. Držel Izzy v náručí, měla zavřené oči a vypadala ještě hůř než Jace. Několik vteřin jsem měl strach, že nedýchá. Naštěstí nepatrný pohyb hrudníku mě vyvedl z omylu. Celý obličej i paže měla pokryté krví, nedokázal jsem určit, jestli je její vlastní, nebo patří někomu jinému.
"U Anděla," zašeptal jsem tiše. V tu chvíli se k nám tiše připojila Clary a ani ona nevypadala nejlépe. Vlasy měla slepené krví a blátem a silně kulhala na pravou nohu. "Musíme do Institutu." Řekl Jace věcně a i s Isabelou v náručí opatrně zamířil k autu. Simon čekající v dodávce nic neřekl, tahle situace mu byla až podivně povědomá. Jace Izzy opatrně položil dozadu na deku. Vlezl jsem si k ní a její hlavu si dal do klína. Tváře měla až příliš horké. "Prosím," zamumlal jsem tiše "prosím zůstaň tu se mnou."


Simon se na nic neptal. Dupl na plyn a řítil se zatáčkami takovou rychlostí, že jsem se divil, že ještě do ničeho nenarazil. Tenhle civil obvykle nebýval moc užitečný, ale je pravda, že když šlo někomu o život, dokázal jet velmi rychle a najednou mi připadalo, že snad i umí řídit. Opatrně jsem své sestře odhrnul vlasy z obličeje. Takový strach už jsem dlouho necítil. Vždycky jsem se bál jen o ní a o Jace, ale oba dva byli velmi dobří a zřídkakdy se jim něco stalo.
Dovnitř Institutu jsem se doslova vřítil. Položil jsem Isabelu na postel. Byl tu jeden jediný problém. Runy nezabírali. Tohle zranění bylo moc rozsáhlé na to, aby šlo vyléčit tak snadno. Schoval jsem si hlavu do dlaní. Kdyby tu tak byl Hodge. Jenže ten před pár měsíci pláchnul někam, bůh ví kam. "Mysli, mysli…" křičel jsem na sebe v duchu. Moje sestra umírala a já nebyl ani schopný přijít na to, jak jí pomoct. Najednou jsem ucítil na rameni něčí ruku. Očekával jsem Jace, ale když jsem zvedl hlavu, setkal jsem se s pronikavým pohledem kočičích očí. "Postarám se od ní," řekl hlas, o kterém jsem se neodvážil ani doufat, že ho ještě někdy uslyším. A v tuhle chvíli obzvlášť.
Beze slova jsem se zvedl a ustoupil. Nebyl jsem si jistý, jestli mu mohu úplně věřit, byl to podsvěťan. Ale na druhou stranu zachránil už jednou můj život. Možná právě proto jsem poslechl, když ukázal na volné lůžko na druhé konci místnosti a požádal mě, abych se posadil tam. Pozoroval jsem ho. Z kapes černého pláště vytahoval různé předměty, co přesně s nimi prováděl, jsem už neviděl. Z jeho rukou se linulo rudé světlo. Celou místnost naplnila příjemná vůně. Chvíli mi trvalo, než jsem jí dokázal analyzovat. Byla to vůně léta, rozkvetlých květin, trávy po dešti a horkých dní.
Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas. "Udělal jsem, co se dalo. Myslím, že bude ještě chvíli mimo, ale je v pořádku." Usmál se. Až teď mi došlo, že vlastně ani nevím, jak zjistil, že ho tady bude potřeba. "Jak jsi věděl, že se něco děje?" Pozvedl jsem obočí a pozorně si ho prohlížel. "I nejvyšší čaroděj brooklynský má svá tajemství." Mrkl na mě a stejně nenadále jako se objevil, zase zmizel.
. . .
Zůstal jsem u Izzy celou noc. Tedy, skoro celou. Krátce před šestou hodinou ráno mě přišel vystřídat Jace, prý se mám vyspat, jinak budu při příštím lovu naprosto k ničemu. Byl jsem tak unavený, že jsem mu ani moc neodporoval. Hned jak jsem se probudil, zamířil jsem zase na ošetřovnu. Bylo asi patnáct minut po poledni a já byl na sebe naštvaný, že jsem spal tak dlouho. Isabela už nespala, o čemsi tiše hovořila s Jacem, který mi věnoval krátký pohled a vstal. Jen kývl na pozdrav a pak tiše vyšel ze dveří. Posadil jsem se na kraj její postele. "Je ti líp?" zeptal jsem se. Vážně jsem o ní měl večer hrozný strach. "Jsem v pohodě," odpověděla s upřímným úsměvem na rtech. "Kolik run jsi na tohle musel použít?"
Nadechl jsem se a tiše odpověděl: "Žádnou." Isabela se zatvářila zmateně. "Ale jak to, že mi potom není vůbec nic? Nezůstala mi ani jizva a jsem si jistá, že mě ten démon pořádně kousl," zmlkla. "Proč se takhle tváříš?" Zavrtěl jsem hlavou. "Já se nijak netvářím."
"Ale jo, tváříš."
"Ne."
"Ale jo, tváříš se, jako bys mě vyléčil…" vypadala, že nemůže přijít na vhodné slovo. "Hadím jedem, nebo něčím takovým," řekla nakonec. Nedokázal jsem jí lhát, nikdy jsem to neuměl. "Já tě nevyléčil," přiznal jsem tiše. "Když ne ty, tak kdo tedy?" Dívala se na mě nedůvěřivým pohledem, skoro jako by se bála. "Magnus Bane," řekl jsem sotva slyšitelně. Čekal jsem všechno možné ale tohle rozhodně ne. Izzy se začala hlasitě smát.
"Co je?" zeptal jsem se a pokusil se o uražený výraz, který se mi ale evidentně moc nepovedl, protože se začala smát ještě víc. "Ty ses tvářil, jako bys snad kvůli mému uzdravení vyvolal démona a přitom jsi pozval čaroděje, co pořádá večírek na oslavu narozenin svého kocoura," stále se nepřestávala smát. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. "Já ho nepozval. Přišel sám, ani nevím, jak věděl, že je ho tady potřeba." Místo nějaké smysluplné reakce jsem se dočkal jen dalšího záchvatu smíchu. "Vsadím se, že původně nepřišel kvůli mně, ale že tě chtěl pozvat na rande." Zrudl jsem jako rajče a zmlkl. Pak jsem rázně zavrtěl hlavou.
"Je to podsvěťan," řekl jsem, jako by to snad byl nějaký argument. Isabela jen protočila očima. "Kromě toho si myslím, že tě přišel zachránit, jsi přece mnohem atraktivnější než já." Popadla mě za ruku, udiveně jsem pozvedl obočí. "To je sice pravda, ale Alecu, jestli sis nevšiml, jemu se dívky nelíbí."
Příštích pár měsíců probíhalo jako obvykle. Lovení démonů, zotavování se z lehkých zranění, pokoušení se o konzumaci Isabeliných kulinářských výtvorů a následné objednávání pizzy. Magnuse Banea jsem od té události neviděl.
. . .
"Kam to jdeme?" Izzy se samolibě pousmála: "Nech se překvapit."
Zavrtěl jsem hlavou "Myslím to vážně. Pokud mi neřekneš, kam jdeme, okamžitě se otáčím a vracím se domů." Zašklebila se. "Jdeme na večírek, když to musíš vědět. I lovci stínů mají právo se bavit, víš?" Nic jsem na to neřekl, jen jsem jí s tichým povzdechem následoval dovnitř jakéhosi podniku. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem právě vešel do klubu Pandemonium. Nenašel jsem v mozku žádnou adekvátní reakci a tak jsem jen zaplul ke zdi a rozhodl se, že to jednou přežiji a dohlédnu na Izzy.
Dunivá hudba vibrovala celým mým tělem, byla tak nahlas, že jsem musel křičet, aby Isabela stojící přímo přede mnou vůbec slyšela, co říkám. Nakonec mi věnovala letmý úsměv a pak zmizela se skleničkou podivné zlatavé tekutiny uprostřed parketu. Vzpomněl jsem si na jednu událost z dřívějška a jen jsem tiše zadoufal, že se brzy nepromění v potkana, nebo třeba ropuchu.
Začichal jsem, cítil jsem ve vzduchu starou známou vůni léta. Jen jsem zavrtěl hlavou. Tady do vzduchu vypouštěli tolik parfémů a různých jiných věcí, že jsem se divil, že tu nikdo z návštěvníků ještě neomdlel. Krátce na to jsem zahlédl v davu kočičí oči. Vlastně jsem se tomu ani nedivil, tenhle čaroděj se objevoval zásadně na všech zajímavějších večírcích v New Yorku. Isabelu jsem nikde neviděl a tak jsem tiše proklouzl davem. Mířil jsem směrem, kterým jsem před několika sekundami viděl jeho oči.
Došel jsem na místo, kde jsem si myslel, že se nachází, ale očividně už tu nebyl. Z pro mě samotného nepochopitelného důvodu jsem se cítil tak nějak zklamaně. Najednou mě však znovu obklopila ta vůně a já ho uviděl, stál přímo přede mnou. "Mladý lovec stínů," řekl klidně. Nemusel křičet, a přesto jsem každé jeho slovo dokonale slyšel. "Rozhodl ses také jednou bavit jiným způsobem, než zabíjením démonů?" Nevěděl jsem, co bych na to měl říct a tak jsem mlčel. Magnus se tiše zasmál a v očích se mu pobaveně zablesklo. "Vlastně mě nepřekvapuje, že tě tady vidím," konečně jsem vymyslel nějakou odpověď. Čaroděj se stále tvářil pobaveně. "Jsem rád, že víš, že kde je dobrá zábava, tam je i moje maličkost." O nohy se mi otřelo něco chlupatého.
Vyjekl jsem. Magnus jen pobaveně zvedl koutky, sehnul se, a když se zvedl, v rukou držel svého kocoura. "Em," zůstal jsem zaraženě stát na místě. "Nečekal jsem, že bereš Předsedu Mňau s sebou do klubů." Kocour v jeho náručí se navzdory hlasité hudbě tvářil překvapivě spokojeně. "I kočky mají právo se bavit," pokrčil rameny. Pak se jen tiše usmál a položil kocoura na zem. "Pojď si zatančit," nabídl mi čaroděj. Zůstal jsem na něj tiše zírat. "Já," nadechl jsem se a chtěl jsem odporovat, ale to už měl ruku položenou na mém boku a v druhé ruce opatrně svíral tu mou. Ztuhle jsem se začal pohybovat do rytmu. "Uvolni se trochu," smál se Magnus, byl o několik centimetrů vyšší než já, což se stávalo jen zřídka.
Zaposlouchal jsem se do hudby a poslechl ho. Nechal jsem napjaté svaly, aby se přizpůsobily rytmu a nechal jsem se jím vést. "Mnohem lepší," řekl tiše a přitiskl se ke mně. Bylo to příjemné. Hudba byla v tuhle chvíli pomalá a já si to začal dokonce užívat. Stále voněl jako tráva po dešti a tahle vůně se mísila s další vůní exotických květin. Dohromady to vytvářelo neuvěřitelně přitažlivou kombinaci. Po chvíli jsem si opatrně opřel hlavu o jeho rameno. Nijak na to nereagoval, jen se pousmál.
V tu chvíli se přiřítila Izzy. Když si všimla čaroděje, zamumlala něco, co až podezřele připomínalo "Nebudu rušit," a s vědoucím úsměvem na rtech opět zmizela. "Tvá sestra je pozoruhodně chápavá," řekl Magnus a tiše se zasmál. Píseň dohrála. "Asi bych se měl vrátit," zamumlal jsem tiše do záhybů jeho tmavě červené košile. "To bys nejspíš měl," souhlasil a pustil mě. "Děkuji za ten tanec." V tu chvíli byl pryč.
Zavrtěl jsem hlavou a vydal se hledat sestru. Našel jsem jí poměrně rychle, postávala na okraji klubu, v ruce stále svírala skleničku, ale vypadala střízlivěji, než jsem čekal. "Jdeme domů," řekl jsem. Kopla do sebe zbytek tekutiny ve sklenici, kterou následně postavila na kraj jednoho stolu a přikývla. "Možná bychom si ale měli vzít taxík." S povzdechem jsem zkontroloval stav hotovosti v peněžence, k našemu štěstí tam zbývalo dost peněz na taxík až k Institutu. "Nastupuj," zasmál jsem se a podržel Isabele dveře, když vedle nás konečně zastavil žlutý automobil. Jen jsem doufal, že to tady nepozvrací. To by nás řidič asi neměl úplně rád.
Do Institutu jsme dojeli mlčky a naštěstí i bez jakékoli nepříjemnosti. Poděkoval jsem řidiči a vystoupil. Izzy se trochu zapotácela, ale pak přijala mou nabízenou ruku a společně jsme zamířili k našemu současnému domovu. "Takže ty a Bane," začala. Okamžitě jsem cítil, jak se mi do tváří hrne krev. "Jenom jsme tančili," opáčil jsem. "No když myslíš," řekla nakonec, ale dobře jsem věděl, že si stále myslí svoje.
. . .
Od té události v klubu bylo něco jinak. Nebylo to na první pohled patrné, ale jakmile jsem se zrovna na nic nesoustředil, viděl jsem před sebou jeho kočičí oči a cítil jsem tu povědomou sladkou vůni. Zavrtěl jsem hlavou. "Alecu, Alecu?" Až teď jsem si všiml, že na mě někdo mluví. "Co se děje?" ptal jsem se a zmateně se díval na Isabelu. "Mluvím tu na tebe už pět minut, ale očividně mě vůbec neposloucháš, co to s tebou je?"
"Nic," odpověděl jsem klidně. "O čem jsi to mluvila?" Jen se zašklebila. "Říkala jsem, že počet démonů se postupně zmenšuje, to je dobré znamení, ne?" Jen jsem přikývl. Izzy se zvedla a se slovy "Jdu nám objednat pizzu," zmizela někde v chodbě. Zvedl jsem se a zamířil do svého pokoje. Dveře jsem nechal odemčené. Vlastně jsem je nikdy nezamykal. Plácl jsem sebou na postel. Co se to se mnou děje?
Usoudil jsem, že si také zasloužím nějaký odpočinek, zavřel jsem oči a pokusil jsem se usnout. Navzdory sebevětšímu snažení se mi to však nedařilo. "Na co tak usilovně celý den myslíš?" ozval se tichý hlas. "Na něj. Na jeho oči. Nemůžu ho vyhnat z hlavy. Proboha, ta letní vůně mě pronásleduje, stejně tak jeho pohled a ty doteky. To jak jsme tančili. Nemůžu se toho zbavit…" zaúpěl jsem a posadil se. "Já už nevím, co mám dělat. Tahle jsem se nikdy necítil. Každou buňkou, každičkou částí mého těla chci jít za ním, ale nemůžu, jsem lovec stínů a on čaroděj."
"Tak to teda wau," ozval se ten samý hlas, ale až teď jsem si uvědomil, že patří Izzy. Okamžitě jsem zrudl až ke kořínkům vlasů. "Tohle začíná být vážný brácha, jo a mimochodem, večeře je na stole. Být tebou si pospíším, protože Jace už to zjistil a vypadá to, že nám pravděpodobně nic moc nenechá." Zvedl jsem se a následoval jí do kuchyně. Měla pravdu. U stolu seděl můj parabasi a ládoval se pizzou, Clary po jeho boku se něčemu smála, pokaždé když se tak nějak uklidnila a chtěla se zakousnout do dílku sýrové pizzy, zase vyprskla a smála se dalších několik minut. Posadil jsem se a také si jeden dílek vzal. Zase jsem byl duchem nepřítomný.
"Prosím, kvůli mně. Zvedni se a dojdi toho tvého čaroděje navštívit, protože koukat na tebe, jak ti z pizzy padá sýr a ani si toho nevšimneš, je vážně utrpení." Hlásila Isabela a zvedla se od stolu. "Pojď, doprovodím tě." Nechal jsem se odvést, ale ve dveřích jsem se ještě otočil, abych zachytil Jaceův pohled. Tvářil se dost pobaveně.
"Nikam nejdu Izzy," zamumlal jsem a jemně se jí vytrhl. Zamířil jsem do svého pokoje. Jen pokrčila rameny "dobře." Překvapilo mě, že to vzdala tak snadno, ale byl jsem za to rád.
Za půl hodiny se ozvalo tiché zaklepání na dveře pokoje. "Nikam nejdu, Isabelo," zavrčel jsem tiše, vstal jsem a chtěl jí nějak slušně vyprovodit. Ozval se však docela jiný hlas. "Já nejsem tvoje sestra, řekl bych, že na to vypadám až moc mužně. I když mi to celkem lichotí," ztuhl jsem uprostřed pohybu. Naštěstí jsem se ale poměrně rychle vzpamatoval a otevřel dveře. Stál v nich Magnus Bane v celé své kráse. Otevřel jsem pusu a chtěl něco říct, bohužel jsem tak nějak zapomněl, jak se používají hlasivky a tak jsem pusu zase zavřel. "Myslím, že si máme o čem povídat." Řekl čaroděj, upřeně se mi díval do očí a já mu pohled oplácel. V jeho zlatavých očích jsem se pomalu ale jistě utápěl.

"Není o čem diskutovat," šeptl jsem tiše. Pak jsem udělal něco, co bych nikdy nečekal, že udělám. Sklonil jsem se a přitiskl své rty na jeho. Několik vteřin jen zaraženě stál, ale pak mi začal polibek oplácet. Zavřel jsem oči. Rukama jsem ho objal kolem pasu. V tuhle chvíli svět kolem přestal existovat. On se stal středobodem mého vesmíru. On a jeho sametové rty a letní vůně. Polibek musel přerušit on, protože já jsem se od něj odtrhnout nedokázal. Když jsem se tak nějak vzpamatoval a rozhlédl se po místnosti, všiml jsem si Clary, Izzy a Jace postávajících kolem s úsměvy na tvářích. Isabela se zasmála a zatleskala. Ostatní se k ní přidali. "Když jsou tak rádi, proč jim nedopřát další podívanou," šeptl Magnus tak, abych to slyšel jen já a po té mě znovu políbil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama