Rozloučení

4. března 2017 v 12:14 | Tamara |  Tamary polemizování
Je to tak, náš dům je prodaný.Dům, ve kterém jsem žila patnáct let.Ty místnosti, ve kterých jsem se učila chodit. Ta samá postel, ve které jsem se schovávala před strašidly. Ten stůl, jenž zažil mé první psaní úkolů. Ta samá židle, na které jsem se učila číst. Je to zvláštní. Najednou mi tak nějak došlo, že už se do toho domu pravděpodobně nikdy nepodívám. Už se nikdy neopřu o parapet okna a nebudu pozorovat šumící les. Už si nikdy nesednu na balkón s hnkem čaje, abych se dívala na hvězdy. Nikdy si ani nesednu na deku do trávy, abych si četla. Už nikdy.


Zároveň je strašné, že si to začínám uvědomovat teď, když tahám ten nábytek po té samé podlaze, na které se odehrál celý můj život. Moje ukňourané vstávání do školy. Nesouhlasné dupání při hádce. Radostné skákání z dobré zprávy. Ale to už je pryč. Teď jen šoupu nohama a snažím se na to nemyslet. Nemyslet na to, že už nikdy neuvidím tu šmohu na zdi mého pokoje, kterou jsem tam udělala temperami při malování podzimních listů. Že už nezakopnu o malou knihovnu, která mi mírně přečuhuje do dveří. A taky už nikdy ráno nebudu muset přemýšlet, na který ten schod můžu stoupnout, aby nezavrzal a já nevzbudila celý dům. Už nikdy.
Nejprve jsem chtěla, aby se ten dům prodal co nejrychleji a tím se vyřešilo několik starostí. Ale není to samé o tom přemýšlet, jako když se to opravdu stane. Jako když máte celý život jednoho mazlíčka a on najednou odejde. Vám poté dojde, jak jste se k němu měli chovat líp a co úžasného jste s ním zažili. Jako by vám došlo, jak je to všechno špatné.

Všechny vzpomínky by se nahromadily a naráz by i s pocity vybouchly ve vaší hlavě. A vy jste zmatení. Nevíte co dělat. Chcete utéct a přesto stát. Chce se vám křičet a zároveň nemáte co říct. Chcete plakat, ale radost vám to nedovolí. Nevíte co dělat a vlastně to máte nalinkované před sebou. A tak jdete a jako stroj bez citů dál odnášíte ty věci do auta. Pokaždé, když je chcete odnést, jako by měly ručičky a vší silou se držely na tom místě. Když je konečně odtrhnete křičí: "Né! Neodnášej mě! Vždyť já sem patřím! Vidíš ten vebledlý čtverec? Ten tam zůstal po mně, protože jsem tam tak dlouho stála a nechci odtud pryč. Prosím!" Ale vy nasadíte jen nic neříkající výraz a na její prosby nedbáte. Nemůžete. Ten dům už patří někomu jinému. Musíte se s tím smířit. Nahodit úsměv a dělat, jakože jste šťastný, že se posouváte někam dál. Ale nejste a nechcete.

Až vejdete poprvé do nové budovy, které máte říkat "domov", přijdete tam s úsměvem a budete se tvářit, jak je to perfektní, že přesně takhle jste si to představovali. A vlastně vám dojde, že se tak tváříte, abyste udělali radost rodičům a nepřidělávali jim ještě těžší hlavu. Naoko plánujete, jak bude perfektní zařídit si nový pokoj podle svých představ. Ale k tomu pokoji už neudete mít takový vztah, protože on nezažil vaše první krůčky, první skok do postele před strašidly ani první psaní a čtení. Ne. Ale zažije třeba vaše poprvé a nebo první pořádné zlomení srdce, nebo rádost, že jste udělali maturitu. Budete mu muset dát šanci, aby se stal součástí vašeho nového domova. Protože domov je tam, kde je vaše rodina. A je jedno, zda-li to bude palác, loď nebo třeba byt kousek od kolejí. Budou tam a vy s nimi. A když si tohle uvědomíte, to rozloučení se strarým domem není už tak těžké, ale přesto vám vyhrknou slzy, když naposledy otočíte klíčem a doslova zavřete dveře, abyste otevřeli jiné, ale tak to v životě chodí. Život není průcházka růžovou sadou, ale pohřebištěm vašich snů, vzpomínek a minulosti, které jste se museli vzdát pro lepší budoucnost. Proto ti, můj starý domove, dávám poslední rozloučení. Odteď se staň součástí života někoho jiného, komu teď patříš.

Vaše smířená Tamara
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama